Dopis klienta, který by mohl mnohé z nás oslovit.
Dobrý den, pane Jílku!
Chci Vám sdělit své poznatky z posledních dnů...
Začalo to cca před 14 dny, kdy se u mě objevila velká nechuť jezdit sem do P. do úřadu, protože jsem si uvědomil, jak mě ta úřední byrokratická mašinerie hrozně vadí, štve, nenaplňuje. Jak se zde po člověku chtějí výkony ve formě čárkové metody (každý měsíc musíš udělat tolik tohohle, tolik tohohle a tolik tamtoho - a podle toho budeš posuzován a hodnocen). Přitom vše na něčem vázne – nefunguje systém, organizace, spolupráce, počítačové programy, vládne tu chaos, zmatek, pomluvy, přetvářka, strach... Zjišťuji, v jaké závislosti a manipulaci zde člověk žije, neustále pod tlakem a čekáním, kdo co posoudí, rozhodne, schválí, podepíše, zhodnotí – jako ovce čekající ve stádu, až na ni přijde řada (na chov, pastvu, střih či porážku...). Brrr!!! Bere mě to velké množství energie, radosti a spokojenosti. Nenaplňuje mě to.
Vyvrcholilo to včerejším ránem, kdy jsem si po diskusi se svou ženou uvědomil, jakou tím žiji závislost - pořád na někom visím, místo abych se soustředil na sebe a své potřeby a došel k jejich realizaci. Tím i sám manipuluji s lidmi, aby mi šli na ruku a dělali mi radost, protože se sám cítím být nešťastný v tom, v čem žiji. Protože si tu radost neumím dát sám, nevěřím si, že když se do něčeho pustím, že to dokážu a zvládnu - do čehokoliv tvořitelského. Po tom toužím. Něco tvořit a ne prosedět život v kanclu, hrabat se v hordách papírů a počítat čísílka, psát dopisy a plnit přiblblé úkoly, které k ničemu nejsou. „Pro samou práci není čas na práci.“ Jistou dobu mě to naplňovalo, cítil jsem se důležitý, pociťoval jistotu, že někam patřím, že něco znamenám. Nyní už ale ne. Tlačí na mě potřeba naplnění a seberealizace. Být sám sebou. Ale myslím, že i když na to ještě nyní nemám dost odvahy - jít si za svým snem a potřebou, protože tápu a aktuálně žiju v depresi a strachu - že k tomu postupně spěji. Že mi život sám brzy ukáže cestu, aniž bych nutně musel sám něco násilně rozumově vymýšlet. Jsem teď totiž zmatený, tápající, ustrašený. Tak si alespoň přeji tu změnu a vyjít z toho kruhu ven.
Dnes jsem si ve vlaku při cestě do práce uvědomil, jakou nesvobodu žiji. Že vůbec nežiji život svůj, ale život podle představ svých rodičů: "Pořádně se uč, synu, abys mohl sedět v teplé kanceláři a nemusel se dřít jako my." A tak sedím už léta v teplé kanceláři (17 let v ... a nyní čtvrtý měsíc ve ...), nespokojený, nešťastný a s depkou. Vidím, jak to měla stejně moje máma - strach si cokoliv dovolit, nevíra v sebe, v cokoliv kolem, nejistota, závislost na druhých, manipulace s lidmi. A jak mi to předala, tak to teď žiji sám. Už to vidím a chci s tím už něco udělat, protože už mi v tom je pořádně zle. Chci vyjít z té nesvobody a žít život svůj a ne život podle představ mých rodičů. Chci najít odvahu a sílu si ocenit své potřeby a dovolit si je žít. Zase si začít věřit, že dokážu vše, do čeho se pustím a co opravdově chci, tak jak jsem to uměl už dřív, dělal to a dařilo se mi to...
