Zajel jsem opět pro inspiraci do Londýna, města, kde se pořád něco děje, a virgule mi ukázala, že v určitý den a hodinu zkopíruji nějaký zajímavý program.
A skutečně. Ve správný čas se mi v mysli objevila věčná otázka „jaký je smysl existence nás jako lidstva“, neboť se zdá, že nějaký smysl naše existence má. Něčemu slouží. Někteří cítí, že nás někdo řídí - od Boha po mimozemšťany.
V Londýně jsem dostal symbolickou odpověď téměř okamžitě po objevení otázky: Naše existence má stejně „vznešený“ smysl, jako je úloha kultury bakterií, kterou dá mlékař do kelímku s mlékem, aby vznikl jogurt...a stejný zájem a znalost osudu jednotlivých lidí-bakterií má náš bůh-mlékař o nás. Chce vyrobit něco dobrého, kvalitního, ale o jednotlivých bakteriích, kterých jsou miliardy, prostě nepřemýšlí. Ani ho nenapadne.
Veškeré vznešené řeči o poslání lidstva pak znějí jen jako „opium lidstva“ (Karel Marx). O to výrazněji jsem si uvědomil, jak je důležité naučit se užívat života, překonat utrpení, strach a nudu. Když už lidstvo není k ničemu, než k zakysání mléka, tak proč si aspoň neužít.
To mi ale kupodivu nijak nevyvrací myšlenku, že existuje karma - nás bakterií v jogurtu, abychom to neměli tak snadné.
Asi to nebyla - aspoň pro mne - nijak vedlejší, nepodstatná vize, neboť se vracela znovu a znovu, podvědomí, předvědomí i vědomí na ní pracovalo ve spánku, při probouzení i při bdění. Snažil jsem se přijít na kloub tomu, co konkrétně ten jogurt znamená, ale nedošel jsem nikam. Třeba je konkrétnější odpověď mimo poznatelnou oblast - rozhodně moji.
Každopádně mi ta vize přinesla podivuhodný pocit klidu a pokoje. Jako vlastně vždy, když člověku dojde, že se bezděčně držel nějaké zvnějšku přijaté a navíc nepřesné ideje („opia lidstva“ o jeho vznešeném poslání), a troufne si ji opustit ve prospěch představy, která vychází z jeho vnitřní, soukromé zkušenosti, jež mu (aspoň v danou chvíli) naplno sedí, je v souladu s jeho vnitřním vesmírem, který souvisí s vesmírem vůbec, neboť my jsme jeho přirozenou a nedělitelnou částí.
Pozor, neříkám, že by se člověk v jogurtu měl na všechno vykašlat, právě naopak - měl by se dostatečně hluboce zabývat tím, aby byl šťastný, aby si užíval života a neplýtval časem na věci, které jsou z hlediska štěstí nepodstatné. Neboť život je krátký a na nás všech si co nevidět pochutná nějaký neznámý velkostrávník, vysazený na zdravé jogurty.
Vztahový rámec: Jak to píšu, uvědomil jsem si, že tento myšlenkový postup není nic nového. Čtyři budhistické pravdy vedou k tomu samému: od té první, že svět je plný utrpení, i když to naše už není tak hrozné, díky pokroku v technice, medicíně, zemědělství, až k té poslední pravdě „o stezce vedoucí k zániku utrpení“, tedy ke štěstí. Někde mezi tím je „neulpívání“ právě na pompézně duchovním či vědou se ohánějícím „opiu lidstva“ nebo jen na selském rozumu. Opium dostáváme ze všech stran - ať už je to náboženská nebo politická ideologie či obchodní marketing. Právě je v módě třeba strach z imigrantů, chlamydií a jiných neviditelných potvůrek cizopasících v našem těle nebo z osobních pohrom, před nimiž bychom se měli pojistit na co nejvyšší částky. Budhovo uvědomění si iluzornosti světa není ničím v zásadě jiným než moje bakterie v jogurtu, nebo jak se ta vnitřní pravda zjeví Vám, ve Vaší verzi, ve Vaší osobní zkušenosti.
Stejnou cestou se zřejmě ubírá Krišnamurti, skteptický k ideálům, zpochybňující autority - včetně nás samotných, pokud se spoléháme na své minulé zkušenosti - a zdůrazňující prožívání „toho, co je“ - teď.
...proto budiž veleben Londýn, se svou inspirující živelnou růzností ras, národů, myšlenek a druhů piva...se svým cvrkotem.
Jan Jílek, 20.6.2015 - kolem slunovratu :-)
