Tento článek navazuje na předchozí text o pozitivitě-negativitě “Kurz negativního myšlení”.
Pudy se nám občas jakoby vytrácejí ze zorného pole...řekl bych proto, že se jich bojíme, že je dokonce vnímáme jako něco negativního, neboť se je v rámci civilizačního procesu už po tisíciletí usilovně snažíme potlačit.
Konrad Lorenz (Nobelova cena za etologii = věda o chování zvířat) popsal význam vědomé kultivace agresivity v knize ‘Takzvané zlo‘ (možná výstižnější je anglický název ‚O agresi‘). A v další knize ‚Osm smrtelných hříchů civilizovaného lidstva‘ mluví o tomtéž - jak nebezpečné je vylívat dítě agresivity i s vaničkou, protože potlačená a nekultivovaná agresivita se nám může nebezpečně vrátit, jakmile ji legalizuje válka, a to ve značně brutální a nelidské podobě. Jen si vzpomeňte na holocaust ve 2. světové válce nebo na nedávnou Srebrenicu a další hrůzy na Balkáně, kam tak rádi jezdíme na dovolenou.
Ach, to byla sláva, když někdo před pár lety začal připomínat emoční inteligenci! Ale co pudy? Co pudová inteligence?
Slepě potlačovat pudy je samozřejmě stejně nebezpečné jako potlačovat emoce. S obojím je třeba udržovat kontakt, jinak zůstanou primitivní, zavřené někde v podzemí psychiky a připravené vtrhnout do našeho světa s nezvladatelnou silou, jakmile se naskytne vhodná příležitost - třeba v opilosti.
Mluvím o agresivitě, o sexualitě atd. viz Wikipedie.
Zajímavá mi z tohoto hlediska připadá americká komiksová mytologie: Hulk, Superman, Spiderman – pozitivní i negativní hrdinové, kteří jakoby symbolizovali koncentrovanou sílu, kterou je možné vydestilovat z lidské pudovosti.
Nejsem velký teoretik, tak jen sdělím své zkušenosti. Všímám si, že potlačené emoce se manifestují na auře v oblasti hrudníku, srdeční čakry, která koresponduje se vším, o čem se v poezii mluví jako o srdci a jeho vlastnostech – horké, z kamene, lví, rampouchem prokláté, dobré, široké.
Na rozdíl od emocí, pudy jakoby sídlily v břiše. Problémy s funkcí střev, ale i s bederní páteří a kostrčí, v mnoha případech spojuji s potlačenými nebo vytěsněnými, ‘nevlastněnými’ pudy, hlavně s agresivitou. Všechny tyto problémy jsou zřejmě způsobeny zvykově - dlouhodobě zvýšeným napětím břišních svalů. Zvýšené svalové napětí způsobuje znecitlivění nervových zakončení v dané oblasti – jako bychom nechtěli vnímat, co se v ní děje.
(Mimochodem, v oblasti solaru plexu jakoby se obojí překrývalo...a pokud se s potlačením v této oblasti nepracuje, trpí celá sada orgánů: játra, žlučník, žaludek, slinivka, slezina...a páteř na hranici mezi hrudní a bederní částí.)
Samozřejmě to, co říkám o břichu, souvisí s důkladným potlačováním projevů agresivity, které začíná v raném dětství a díky implicitní definici ženské a mužské role, kterou cítí většina rodičů, hůře dopadá na holčičky než na chlapce. Ano, civilizace v podstatě neví co s agresivitou, tak ji prostě a jednoduše potlačuje – viz už citovaný Konrad Lorenz.
Nejpozoruhodnější mi připadá, že nevlastněné části pudové duše jakoby energeticky existovaly vně organismu, ve vyhnanství z našeho těla, z naší aury. A to zcela hmatatelně - aspoň pro léčitele, který je zvyklý vnímat energii.
Vede to k nejpodivuhodnějším zkušenostem, které při sezeních zažívám. Říkám tomu technika totemových zvířat (blíže na našich stránkách)
Jako bych se s těmito nevlastněnými složkami pudové duše při práci s energií dostal do kontaktu. Cítím najednou hmatatelně přítomnost zvířete – vlka, orla, medvěda, býka... – resp. zpravidla postupně několika různých zvířat za sebou a vžívám se do nich, vyjadřuji je pohyby i zvuky a když jsou takto manifestovány, po nějaké době a při vysvětlení, které k tomu klientovi podávám, jsou tyto nevlastněné a nyní mnou ‘zviditelněné’ složky osobnosti postupně klientem přijímány a integrovány.
Klientovi to vždy přináší podivuhodný a nevšední pocit dosud neznámé síly a velikosti, kterou si najednou přivlastní. A mně to dává pocit, že se podařilo spojit něco, co bylo rozděleno, takříkajíc proti přírodě a co k sobě integrálně patří.
Jakmile klient ‘zvíře’ vstřebá, já ho přestávám cítit a ‚nést’ na sobě/v sobě. Jako bych klientovi předal jeho nevlastněnou část jeho psychiky.
Tato technika je velice ‘šamanská‘, moje tělo zcela spontánně dělá podobné pohyby jako šamani Severní Ameriky při svých tancích – jak to znám z dokumentárních filmů.
Výsledkem je nejen klientův vhled do vlastní psychiky a pocit větší síly a vnitřní mohutnosti, ale také úleva od somatizace způsobené původním odcizením – částečné nebo úplné zbavení se problémů spojených s funkcí střev, vymizení bolesti bederní páteře a problémů, které byly způsobené skřípnutím páteřních nervů, jež inervují nohy.
Tato technika (Totemová zvířata) jakoby žila svým vlastní životem – na rozdíl třeba od standardního Akumulátoru, který je možné předat na objednávku. Techniku totemových zvířat nelze, podle mé zkušenosti, uměle nastartovat. Situace k ní musí dozrát. Organismus klienta se k ní musí dopracovat, většinou po zvládnutí předchozích technik. Proces se spustí, podle mé zkušenosti, asi u 30 % mužských klientů a 80 % klientek (tedy jen u těch, kteří to potřebují) a stojí za to! Je to velice hluboký zážitek jak pro klienta, tak pro mě.
Potlačovat tento proces sjednocení s vlastní pudovou silou přelaďováním se k abstraktní pozitivitě by bylo, podle mého názoru, podléhání strachu z něčeho velmi přirozeného a plýtvání obrovsky cenným vnitřním materiálem.
Myslím, že strach, neporozumění a nepřijetí pudové duše dělá z některých spirituálně laděných lidí zbytečně slabé a nepřizpůsobivé jedince a udržuje je ve vnitřní dezorientaci a rozštěpenosti.
Co si o tom myslíte? Zajímá mne každý názor a zkušenost, které budete mít chuť sdělit.
Jan Jílek
