Kdo by si nepřál mít více štěstí a energie? Jenže obojí vyžaduje zodpovědné řízení, jako když si koupíte silnější motorku.
‚Zvyšování štěstí‘ je, myslím, výborná technika. Člověk ji dělá pár týdnů, sjednotí auru, získá spoustu energie navíc a přímější pohled na sebe i na svět. Prima!
Když projde Zvyšováním štěstí člověk, který v životě dělá, co ho baví (= uspokojuje svou potřebu seberealizace), zvýší se mu výkon, odolnost vůči stresu, postupuje dál životem posílený, s lepším pocitem, jeho organismus víc vydrží a on se víc raduje.
Patřím zhruba k tomuto druhu lidí, a tak mi připadalo, že to skoro nemá háček. Ale ukázalo se, že má.
Už u mnohem slabšího Akumulátoru upozorňuji, že zvýšená hladina energie v organismu vede k naléhavějšímu uvědomění potřeby seberealizace, potřeby využívání svých talentů a k většímu odhodlání tuto potřebu uspokojit. Akumulátor má tu nevýhodu nebo výhodu, že pokud ho člověk přestane provádět, hladina energie v organismu klesne na úroveň, na níž byl člověk zvyklý a která mu vlastně vyhovovala. Trochu si zažehrá na utracené peníze za další techniku, která slibovala a nesplnila, ale je mu relativně dobře ve stavu, na který byl léta zvyklý...a seberealizace jde opět stranou.
Zvyšování štěstí je pozoruhodné tím, že navozená změna je stálá. Spojí se rozštěpené části aury a spojené zůstanou. Člověk získá energii a o to citlivěji vnímá frustraci svých potřeb. Prostě se už pocit frustrace nedá zamést pod koberec. A nejvýrazněji se o svá práva hlásí potřeba seberealizace, potřeba plného využití sady talentů, jimiž jsme obdařeni.
Možná si řeknete, co je na tom problematického? Více energie, naléhavější potřeba seberealizace...to mi vyhovuje, to mi pomůže dělat, co mě baví!
Také mi to tak připadalo. Jenomže to není úplně jednoduché. Tady si dovolím citát z Einsteina: ‚Každý je génius, ale když hodnotíte rybu podle její schopnosti lézt na stromy, prožije celý život s pocitem, že je hloupá.‘ Mnoho lidí fakticky neví, co je baví a v čem by se realizovali. To ovšem není pro organismus nabitý energií přijatelná omluva – on prostě naléhá a chce se realizovat hlava nehlava, takže nastupuje pravidelná řada důsledků: potřeba – její frustrace – vztek – úzkost...tedy zvýšený tlak k uspokojení potřeby.
U někoho vede intenzivnější vnímání frustrované potřeby seberealizace k přiměřeně zvýšenému tlaku na hledání a úspěšnému nalezení toho, co člověka baví – a nepříjemné pocity ustanou a jsou nahrazeny pocitem uspokojení.
Bohužel, ani nalezení toho, co člověka baví, není dostatečné – je potřeba to realizovat, dělat, což vyžaduje námahu, odvahu, riskování, vůli, pracovitost, píli, hledání jiného způsobu, když to napoprvé nevyjde, neustupování, zkoušení, zkoušení znovu...a znovu. Nejhorší pocity prožívají lidé, kteří už vědí, co by je bavilo, zkusili to, ale neuspěli a vzdali to.
Měl jsem na to také něčí citát - něco jako: nejsmutnější je, kolik lidí se vzdává před cílem, jak obrovská ztráta je to nejen pro ně, ale hlavně pro svět!
S tím na 100 % souhlasím.
Proti pochybnostem o sobě , které má skoro každý, když se pouští do něčeho nového/velkého, existuje pomoc, existují dobré psychologické techniky jako Voice dialog nebo moje Hlasy ve 2. osobě. Existuje poradenství a koučování. Ano, prostředky existují, když se člověk rozhodne jich využít.
Problém je najít poslání, pustit se do realizace a obstát proti tlaku pochybností zevnitř i zvenčí.
Takže pozor, po Zvyšování štěstí se už člověk nemůže vrátit k ignorování potřeby seberealizace. Po Zvyšování štěstí nejde snížit hladinu energie, tím se znecitlivět a vegetovat v polospánku, který sice není uspokojivý, ale rozhodně není ani burcující. Zvyšování štěstí člověka opravdu naléhavě nutí, aby se realizoval a nedá mu pokoj, dokud není vyslyšeno, byť by mělo použít úzkosti.
Myslím, že to je dobře, že to člověka nutí k aktivitě, ale někdo může říci, že jsem ho měl před probuzením varovat. Tak to nyní tímto textem dělám. Prosím, rozmyslete si, jakou kubaturu štěstí si pořídíte.
Mimochodem, inspiraci k seberealizaci najdete na facebookové stránce Dělám co mě baví...a tento citát je tam asi nejdrsnější:
“Podle mě existují dva typy lidí...Nevím, ale myslím, že svět se dělí na ty, kteří si jdou za svým a na ty, kteří ne. Že jo?
Ti vášnivější, tedy ti, co si jdou za svým, tak toho možná nedosáhnou...ale,...ale, aspoň si něco užijou, ne?
Takže, když leží na smrtelný posteli, nemají čeho litovat. Jo...a lidi, co si nejdou za svým...no...na ty stejně každej kašle. He, he, he, he he...”
Charlie Kaufman: V kůži Johna Malkoviche
