Sneseme opravdu prvotřídní zdraví? Jakou míru změny organismus sám sobě dovolí?
Akumulátor se ukázal jako dosti účinný lék proti depresi. Deprese se zda být synonymem nízké energie. Akumulátor energii doplní a proto rychle zabírá.
Ale když deprese trvá už 5, 10, 15 let? Jak se organismus zachová? Pochopil jsem, že organismus nedělá rád prudké kroky. Dává si záležet na udržení kontinuity a integrity, nechce se dostat příliš z rovnováhy, na kterou si zvykl, nechce se příliš rozvibrovat.
Prvotní účinek Akumulátoru může být až opojně příjemný, člověk na chvíli uvěří, že narazil na magický prostředek, ale vzápětí se ozve pochybovačný hlas vnitřního nepřítele: “To není možné, zázraky se nedějí.”. Stačilo by neohlížet se napravo ani na levo a prostě pokračovat s Akumulátorem bez ohledu na vnitřní pochybnosti a situace by se stabilizovala, ovšem to se často nestane. Člověk (myslím, že na 90 % podvědomě) si často nějak zkomplikuje život, aby Akumulátor oslabil nebo vyřadil z provozu.
Nejjednoduší je ho prostě zapomenout dělat. Další možnost je třeba zařazení drastické a nepotřebné několikatýdenní pročišťovací kůry, po které se člověk cítí opravdu bídně. Subjektivně prožívané pozitivní účinky Akumulátoru se tak přiměřeně zredukují.
Další účinný prostředek snížení efektu Akumulátoru může být prohloubení kontaktů s manipulativními, toxickými rodiči, kteří člověka poškodili už v dětství a dokážou to zopakovat i v dospělosti. Člověk může mít najednou potřebu víc se jim věnovat z altruistických důvodů, protože potřebují pomoci! Pokud je takové sblížení bez psychologické přípravy, bez stanovení a udržení psychologických hranic, může být hodně destruktivní. Člověk regreduje k dětským vzorcům chování a snadno na Akumulátor zapomene.
Vůbec, každá změna běžného životního režimu je dobrá záminka k zapomenutí Akumulátoru.
Pokud to míníme s udržením dobré kondice vážně, navzdory pochybovačnému hlasu v nás, je nutná poněkud důslednější disciplína: Akumulátor alespoň 4-krát denně po 15 vteřinách. Pro někoho podpořený Monitorováním na kratší či delší dobu, v jejímž průběhu se vnitřní očekávání, že nám bude znovu zle, "resetuje, přenastaví" na očekávání, že nám bude dobře.
Jak jsem říkal, organismus potřebuje nějakou dobu k pochybování, než přijme realitu, že je mu dobře. U někoho kratší, u někoho delší, u někoho velice dlouhou.
Doporučuji tedy obrnit se trpělivostí! V nejvážnějších případech je zřejmě organismus na změnu tak citlivý, že “cítit se dobře” odmítná úplně a drží se pevně dosavadního statusu quo. Špatný pocit asi vyhodnotí jako bezpečnější a adaptivnější než změnu a my můžeme jen čekat a hlavně nevzdávat práci na sobě, protože – "co my jen víme!?"
