Změna je život...a co dobrá nálada?

Po semináři Akumulátor (případně v kombinaci s Odžíváním) lidé prožívají skutečně blažené stavy. Chronicky vyhladovělý organismus se naplní energií, zvyšuje se dlouhodobá kondice a tělo i duše si lebedí.

Optimální hladinu energie není těžké udržet, ale organismus si na ni poměrně rychle zvykne, stane se to pro něj skutečně „normálka“. Blaženost se mění ve všednost a vysoká zůstává jen energie a kondice, zatímco nálada může povážlivě klesnout k obvyklé „české normě“, která je dost nízká až „blbá“, jak se o ní mluvívalo. Národní norma je zřejmě dána historickou zkušeností a tou tak snadno nepohnete.

Snad vše, co lze použít jako protijed špatné nálady, funguje pouze dočasně: kromě Akumulátoru další techniky práce s tělem a energií, přestěhování na adresu s vysokou geo-energií, udržování životosprávy (váha, strava, pohyb, pobyt v přírodě) zamilování, sex, uspokojení psychologických potřeb (existenční zabezpečení; potřeba moci, lásky a sounáležitosti; respekt od ostatních a respekt k sobě; seberealizace a uspokojení z práce, duchovní potřeby a duchovní praxe) - všechno jsou to postupy, které nás dostanou do dobré kondice - a posun z horší do lepší kondice je příjemný, ale jen dočasně, jak bylo řečeno. Změnu vnímáme pozitivně.

Naopak existují lidé, kteří poměrně dlouho žijí s „nulovou“ energií a náladu mají výbornou...až do chvíle, než přijde vyhoření nebo chronická únava, nebo-li až padnou na ústa - a těm zase překvapivě rychle na nohy a k náladě pomůže například Akumulátor.

Obecně si troufám říci, že dobrou náladu mají lidé, kteří nežijí stereotypně, v jejichž životě je hodně změn, nových zážitků, nových zkušeností. Docela často podnikatelé - OSVČ, majitelé menších firem, kteří se mají co otáčet, aby udrželi podnik nad vodou, zaskakují, kde je třeba, podstupují rizika a v životě se rozhodně nenudí.

Jeden můj čiperný a věčně spokojený známý má heslo „Aby se něco dělo.“ A budhisté pro změnu heslo „Neulpívat“.

Lidský organismus opravdu potřebuje dostatek stimulace - od narození do stáří. Podle mého odhadu mnoho dětského pláče pramení z nedostatku podnětů, přičemž hlad po nich je u malých dětí obrovský a nutit je spát spoustu hodin denně slouží spíš oddychu dospělých než skutečné potřebě spánku dítěte.

A starší věk? Dnes mi přišel tento email:

Bude mi za pár měsíců šedesát a tak se v tom nějak plácám, cítím se bez energie, hledám nějakou činnost, která mě vnitřně naplní a budu spokojená. Jsem jistě potřebná jako babička v důchodu, pomohu s vnoučátky, zajistím chod domácnosti, ale přesto mívám dost často pocit prázdna. Jako když nežiji svůj život. Uf, uf, ten důchod mi dává zabrat! Vrátili jsme se do mého rodiště před čtyřmi lety. Velice špatně spím, hlavně mám každou noc dost snů, většinou divně nepříjemných, probouzím se unavená a hlavně si většinou ráno sny pamatuji. Je pravda, že když jedu třeba k dceři do Prahy, tak se mi tam spí dobře a vůbec, když přijdu někam mezi lidi, tak tam ty pocity prázdnoty nezažívám. Myslíte si, že by mi seminář Akumulátor pomohl? Dokážu se vždy na chvilku z té situace, kdy se cítím bez energie, dostat, ale to je jen na chvilku a zase spadnu zpět.

Už z tónu tohoto emailu je velmi pravděpodobné, že paní netrpí nedostatkem energie, ale nedostatkem změny, stimulace, nových podnětů.

Stereotyp snižuje náladu a přestěhovat se na důchod z města na ves může být řádně kontraproduktivní. Možná by to chtělo přesně opačný směr.

V životě je důležité nestát se zajatcem dlouhodobé monotónní rutiny, kterou přináší třeba dlouhé setrvávání v jednom zaměstnání, kde už dávno nejsme srdcem, ale jen z rozumu, z potřeby existenčního zajištění. Situaci ještě zhorší, když si člověk vezme půjčky, hypotéku a leasing na auto a pak si opravdu nemůže ani uprdnout - musí šlapat brázdu a splácet. To, co mělo přispět ke kvalitě života, se stává jhem a my šlapeme dokola jako volové pohánějící mlýn, jenž mele krupici bankám. (V Brně totiž říkáme prachům krupice :-))

V životě na jedné straně potřebujeme kontinuitu, stálost a bezpečí, na druhé změnu, novoty, riskování, ověření svých schopností a limitů.

Jednou z nejhorších věcí mi připadá setrvávání ve vztazích, z nichž už vyprchala nejen láska, ale i jakákoli vzájemná inspirace. Vymlouvání se na děti je zjevný alibismus - jen jim svým setrváváním v mrtvých vztazích dáváme špatný příklad pro život.

A ještě jedna sázka, která stěží vyjde: spoléhat se na partnera jako na zdroj peněz (existenčního zabezpečení). Ten závislý se vzdává své síly a u toho zajišťujícího roste pocit zodpovědnosti za partnera, který je čím dál nesamostatnější, nezajímavější a svou pasivitou méně a méně atraktivní. Opravdu spirála smrti - někdy zřejmě doslova, protože ten závislý může podvědomě „zvolit“ i tělesné onemocnění, aby si pojistil status quo. Ke štěstí to rozhodně nepovede.

=======================================================

Pružnost, zvyk na změnu, je potřeba trénovat. Vstupovat do nových situací, o nichž víme, že by nám prospěly, i když se nám do nich tak úplně nechce. Celý život je konfliktem mezi touhou setrvávat v bezpečí a touhou vykročit do neznáma. Potřebujeme kousek od každého, jinak nebudeme šťastní, nebudeme v dobré náladě.

Vybavil se mi Immanuel Kant - traduje se, že vedl navenek naprosto stereotypní život, když učil na univerzitě v Královci, dny navzájem podobné do detailu jako vejce vejci. Když se ho zeptali, co ho nejvíc udivuje na tomto světě, odpověděl prý: „Hvězdné nebe nad hlavou a mravní zákon ve mně,“ takže nenudit se lze různým způsobem, záleží například, zda jste introvert nebo extravert.

=========================================================

To vše a ještě více mi leží v hlavě teď, když pracuji se „čtením budoucnosti“, nebo spíš koučováním budoucnosti - ne pasivně jako u kartářky, ale jak to brilantně vyjádřila jedna blízká známá v emailu, jenž mi přišel včera:

Teď jsem si uvědomila jednu docela důležitou věc. Já vlastně odjakživa hledím do budoucna, pro budoucnost žiju, pořád jen od lidí slyším, že plánovat se nemá…snažila jsem se vždycky si život představovat, jaký jednou bude, chtěla jsem být princezna… :-) Asi se to zdá pošetilé, ale já teď jsem princezna. Vždycky víc hledím do budoucna, něco od toho budoucna totiž očekávám. Pravda, někdy to nevyjde, vlastně hodně toho nevyšlo. jenže nakonec jsem se dostala, kam jsem vlastně zatím chtěla, přes všechny ty přešlapy v minulosti. Není to plánování, je to náhled do budoucna, možná jednotlivá přání, jak by ta budoucnost měla vypadat…

Přes všechen respekt k zásadě „tady a teď“ poslední dobou kladu větší důraz na budoucnost, na její čtení i tvoření, respekt k její danosti a využití volitelnosti při konstruování budoucnosti.

Kdo se nevztahuje k budoucnosti, může snadno šlapat v kruhu nekonečně stereotypní současnosti - „z práce do práce, žádná legrace“ a totéž v důchodu - až do smrti.

Změna je život a čtení a tvoření budoucnosti člověka naučí včleňovat ji do života natolik, že mu blbá nálada ani zdaleka nehrozí.

Co Vy na to?

Rád si o tom popovídám na jilek@energie-mista.cz nebo + 420 605 949 600.

Jan Jílek