Hladké proudění energie v organismu indikuje dobrou kondici a zdraví. Co dělat, když se zablokuje?
Vysoká hladina energie v organismu podporuje náš tělesný i psychický rozkvět. Je nutnou podmínkou duchovního růstu. Technika Akumulátor ji dokáže zajistit, ale někdy přestane fungovat. Proč? A jak se to dá napravit? Tady je několik příčin a jejich řešení:
1. příčina: Dlouhodobé bezděčné potlačování emocí, které vede k narůstání psychosomatického napětí. To děláme skoro všichni a dlouho se nic neděje. Když už je na potlačení vázáno příliš mnoho energie, začne nám to činit problémy. Napětí v organismu se zvýší natolik, že energie už tělem nemůže proudit a my zůstaneme na suchu. Začneme se cítit vyčerpaní, unavení - bez energie.
Jak to napravit: Technikou Odžívání.
Je to jednoduché. Místo potlačení emoce prožíváme a ony postupně vymizí. Odžívání se dá snadno naučit, je to technika, ale i dlouhodobá strategie. Lidé na princip Odžívání sice snadno zapomenou a sklouzenou zpět do potlačování, v němž jsou posilováni od dětství, ale připomenout Odžívání není obtížné. A funguje tak přesvědčivě a okamžitě, že lidé velmi rychle získají pádný důkaz o jeho účinnosti.
2. příčina: Potlačení velmi silných emocí - strachu, úzkosti, viny, výčitek, starostí - vzniklých pod vlivem intenzivného stresu. Např. když člověk ztratí v podnikání velké množství peněz a dostane se do neřešitelných nesnází, když někdo blízký nebo my sami velmi vážně onemocníme či po rozpadu dlouhodobého partnerského vztahu. V takových situacích i lidé, kteří dobře ovládají jak Akumulátor, tak Odžívání, zpanikaří, regredují do stavu před tím, než se techniky naučili, a místo používání účinných postupů zase jen potlačují emoce, jak byli zvyklí dříve - tentokrát velmi intenzivne a tím pevně zablokují proudění energie v organismu.
Jak to napravit: Technika Odžívání při individuálním sezení, práce s aurou. Techniku Odžívání je fakticky potřeba připomenout, vytvořit v člověku znovu zkušenost, že Odžívání funguje a velmi rychle a spolehlivě pomáhá i při velmi mučivých emočních stavech. Je to poměrně jednoduché, je to jen zopakování a potvrzení něčeho už známého.
3. příčina: Používání strategií a technik potlačujících emoce pod ušlechtilými záminkami: Pozitivní myšlení, Radikální odpuštění a jiné.
Jak to napravit: Pokud už ke mně někdo příjde se zablokovanou energií kvůli této příčině, není tak těžké vysvětlit, že strategie vznešeného potlačování je stejně nebezpečná jako všeobecně rozšířené bezděčné potlačování. Snad jen o to nebezpečnější, že ji člověk provádí opravdu cíleně, důsledně a s velkým očekáváním. Pokud nezabírá, snaží se o to více...bohužel, podle mé zkušenosti, nesprávným směrem.
Řešením je zase docela prosté Odžívání skutečných emocí, které člověka trápí a které tím přírozeně zeslábnou a postupně zmizí.
Jak tomu předejít: Zapamatovat si, že čím silnější stres, tím důsledněji je potřeba pracovat s energií a ne naopak, jak se docela často děje - při silném stresu člověk zapomíná pracovat s energií.
4. příčina: Násilné tlačení a nucení se do falešného ideálního já. Ztotožnění se s ideálem popsaným nějakou autoritou v nějaké knize nebo na přednášce.
Autorita má velkou sílu a pokud člověk nemá jasno, že ho sice může inspirovat, ale její názory nelze doslova a do písmene přejmout a „spolknout i s navijákem“, nastává problém. Není totíž možné natlačit se proti své přirozenosti do formy, která autoritě možná sedí, ale pro jiné může být znásilňující.
Malér je, že když už se někdo zamotá do pavučiny lákavých ideálů, začne se cítit osvícenější a povolanejší než ostatní a přestává být schopen rozlišit tohle falešné „já“ od svého skutečného „já“. Konflikt mezi skutečným a falešným „já“ vyjadřuje organismus zvýšeným psychickým a tělesným napětím a tělem přestává proudit energie.
Člověk potlačuje vše, co se mu nehodí - agresivitu, výčitky, pocit viny, pocit nedostačivosti, žárlivost, sexualitu, hamižnost, dokonce i humor...nic lidského nemusí být idealizovanému “já“ dost dobré.
Není to ovšem přirozené a není to spontánní opuštění někdy nemilých, leč přirozených atributů lidskosti...je to snaha popřít a zlomit je u sebe násilím a rychle se přiblížit ideálu.
Mimochodem, tento problém znásilnění na cestě duchovního vývoje musí být hodně starý a obecný. Zmiňuje se o něm např. několikrát „Oblak nevědění – The Cloud of Unknowing“ sepsaný anonymně před stovkami let a také drobné zenové příběhy (např. v souboru Zen Bones, Zen Flesh).
Znásilnění, které dost záludně číhá na každého z nás, vede někdy k příšernému svatouškovství a pokrytectví. Okolí pak bezděčně „nese“ svatouškovy odmítnuté kvality nebo na ně reaguje odporem. Slabší lidé svatouškovi podléhají v jeho „svatosti“ a podpoří ho v roli duchovního vůdce. Tak vznikají sekty. Silnější jedinci se v takovém prostředí začínají cítit nesví, mají chuť odporovat, provokovat, dráždit...
Znovu připomínám - člověk, který sám sebe vnutil do takovéto předčasné a nezralé „svatosti“, vytváří silný konflikt této pseudo-osobnosti a svého autentického „já“, který zvyšuje jeho vnitřní psycho-somatické napětí a připraví ho o energii, resp. energie postupně není schopna proudit jeho „zaťatým“ organismem a on začíná trpět.
Nemusí to být vždy pocit svatosti, ale take předurčenosti, vyššího vědomí, ovládání vyšších sil, kontaktu s mimozemšťany atd.
(Teď se usmívám, protož všechna tato falešná přesvědčení samozřejmě číhají na mě, stejně jako na každého, kdo pracuje s energií, s léčitelstvím, s „bytostmi“, s mimosmyslovým vnímáním atd.)
Píši o tomto riziku tak dlouho, protože jsem na něj nedávno několikrát narazil a připadá mi jako snad nejzáludnější příčina zablokování energie v organismu, protože není spojena se stresem, ale s pocitem, který je zpočátku blažený.
Jak tomu předejít: Brát autority jako zdroj inspirace, ale držet se důsledně a odvážně vlastní zkušenosti. Nejčištěji a nejjasněji o tom píše Krišnamurti.
Jak to napravit: Ve skutečnosti to není tak snadné. Jak takovému člověku - s respektem k jeho názoru - zpochybnit jeho systém vnímání sebe sama jako osoby poněkud nadlidsky dobré, pomáhající lidem a zachraňující svět? Proč by nás neměl poslat k šípku jako jedince bez spirituálního roměru a vhledu?
Myslím, že argument skrze energii je docela pádný a účinný: že totiž energie takového člověka je zablokovaná a on se cítí čím dál hůř. Moje zkušenost je, že když potom dělám práci s energií takovéhoto člověka a vlastně tlumočím, jak jeho energie popírá jeho koncepty, jak ukazuje na jeho vnitřní konflikt, na to, jak hluboce jeho aura nesouhlasí s jeho vlastním názorem o sobě...a když ten člověk sám postupně tyto zprávy vnímá, začíná o svém nerealistickém vidění sama sebe a světa pochybovat. Přece jen mluva vlastní aury je velký argument. A ono se fakticky proudění energie zablokuje znovu a znovu, kdykoli člověk vysloví z rozumu něco, co intuice či podvědomí, resp. vlastní zkušenost, odmítá. Ne že by zkušenost měla vždycky pravdu, naopak na základě vlastní zkušenosti (takže nejen rozumu) se člověk také docela často mýlí, ale omyl na úrovni zkušenosti neblokuje průchod energie organismem. A pokud se další zkušeností omyl zkoriguje, organismus se nedrží starého názoru rigidně jako často rozum. Velmi rychle se poučí.
Zdá se, že respektovat vlastní vnitřní realitu je přiměřená záruka střízlivého pohledu na svět a dobrá prevence zablokovaného proudění energie v organismu. Ovšem, znovu opakuji - mimochodem stejně jako Krišnamurti - že držet se své staré zkušenosti může být stejně zavádějící, jako držet se názoru autorit. Je naopak potřeba vnímat svou zkušenost (Krišnamurti by řekl „to, co je“) znovu a znovu, čerstvě a bezprostředně, v přítomnosti.
A tak tedy, když se člověk příliš vzdálil své zkušenosti a neví už, čí je, právě rozproudění energie ve vlastním těle mu signalizuje, kdo skutečně je a zablokováné proudění energie mu signalizuje, kdo není.
Říkám to moc složitě?
Držím palce, Jan Jílek
