Oblak nevědění

12.01.2014 00:00

Oblíbený spis tajemného diplomatického poradce a pověřence kardinála Richelieu, otce Josefa, ‘šedé eminence’, se jmenoval Oblak nevědění (The Cloud of Unknowing - od anglického anonyma ze 14. století). Název je to inspirativní, proč jej nevyužít k zamyšlení nad rolí nevědění v našem životě?

Křesťanská mystika středověku používala metodu ‘via negativa’: cokoli má jméno, cokoli lze pojmenovat, není Bůh. Takže cokoli lze pojmenovat, mystika nezajímá, protože mystika zajímá jen Bůh.

Jména, která lze vyslovit, nejsou pravá jména. Bezejmenné je původcem nebes a země.
Lao c’ (Čína, 6. stol.) v Tao te ting

Myslím, že nás až příliš zajímá vědění, vysvětlení, pokud možno, všeho kolem nás a ocitáme se v nebezpečí, že rozumovou interpretaci a pojmenování považujeme za výstižné a úplné chápání reality. To je ovšem hodně redukcionistické - vypadne tím nejen emocionalita, ale i intuice a hloubka.

Neudržím se a přidám k tomu ještě (moje oblíbené) Castanedovo varování:

Nedovedu to vysvětlit, ale jasnovidci (přibližný překlad) se ve svém ‘vidění‘ nemýlí. Ovšem jejich interpretace toho, co viděli, může být chybná, protože jsou naivní a nevyspělí. Potřebují kultivovat myšlení, aby se tomuto nebezpečí vyhnuli.

Samozřejmě by bylo mnohem bezpečnější, kdyby se jasnovidci striktně drželi popisu toho, co ‘viděli’, ovšem pokušení dělat závěry a hledat vysvětlení, i když jen pro sebe samotné, je příliš silné, než aby se mu dalo odolat.

= = =

Nechci se měřit s právě citovanými esy, ale přece jen mne fascinuje moje vlastní práce s nevědomím.

Používám virguli jako kontakt mezi svým běžným vědomím a intuicí/podvědomím. Virgule dokáže říci jen ano a ne - a přece, když se jí správně ptám, zjistím procenta pravděpodobnosti, data, trvání, mnoho odstínů výstižnějších než pouhé ano a ne.

Nedávno mi kolegyně trochu zoufale napsala, že v nemocnici dostala hrozivou diagnózu. Virgule říkala, že je vše v pořádku. Kolegyně si prožila dva děsné dny a pak se jí lékařka omluvila, že došlo k chybě při interpretaci výsledků z laboratoře. Virgule měla pravdu.

Co všechno skutečně ve svém podvědomí intuitivně víme o realitě? To by mě tedy skutečně zajímalo.

Zdaleka nechci říci, že by se virgule nikdy nemýlila, ale přece jen se hodně často trefuje docela neuvěřitelně přesně a mýlí se asi spíš díky mým očekáváním správné odpovědi a mé interpretaci než díky nepřesnosti mé intuice. A přitom intuici zdaleka nemám ochočenou, jak bych si přál.

Jaké jsou např. moje velké zážitky s intuicí a s virgulí? Moc se mi jich nevybavuje, ale přeci jen...

V r. 1992 se v Praze konala Transpersonální konference. Ověřoval jsem si s virgulí, jestli mám jet. Dostal jsem odpověď, že se tam nedozvím nic nového, ale že jet mám. Nedokázal jsem si položit správnou otázku, proč jet, ale poslechl jsem a nelitoval - seznámil jsem se s ženou, s níž jsem prožil v manželství 21 inspirativních let.

Jinými slovy, neměl jsem pojmenování pro důvod, proč tam jet, akceptoval jsem svoje nevědění a bohatě se to vyplatilo.

Když mluvíme o konferencích, asi před 2,5 rokem jsem pozval kolegu na jinou konferenci do Prahy, ale on ji nějak prošvihl a dosud skuhrá, že mu intuice říká, že kdyby tam byl býval jel, byl by tam býval potkal někoho pro sebe moc duležitého.

I tohle je zajímavý jev: litování toho, že člověk neudělal něco, o čem intuitivně tušil, že to má udělat. Já se kolegovi směji, ale vím, že mi trvalo aspoň 3 roky truchlení, že jsem se nechal přemluvit a neudělal jistý krok v životě, totiž převedení své praxe do New Yorku v době, kdy už jsem měl v USA pracovní povolení a kdy ještě v USA nepracoval s energii pomalu každý druhý.

Moje pravidlo zní: lépe udělat chybu pod vlivem intuice, než se zachovat podle rozumu a pak litovat, že člověk nezkusil to, co ho přitahovalo. Proč? Protože intuice patří k podvědomí a to představuje 80 % naší psychiky, zatímco rozum patří k vědomí a to prý představuje jen 20 % naší psychiky.

Když organismus ví, že má něco udělat a neudělá to, strašně ho to bolí a navíc vědomí ztrácí kontakt s intuici, s podvědomím...aspoň taková je má zkušenost. Proto se snažím intuici do důsledků poslouchat a nemohu si stěžovat, že by se to nevyplatilo.

Ještě z jiného soudku: Při práci s energií/aurou klientů ve své pracovně jsem si všiml, že když klient tvrdí rozumově něco, s čím jeho hlubší zkušenost, podvědomí, intuice nesouhlasí, objeví se napříč přes jeho auru čára úplně stejná, jako když potlačuje emoce. Takže pozor - přivlastnit si různá tvrzení a koncepty jen rozumem a opakovat je bez opatrnosti, bez skepse, bez potvrzení hlubší zkušeností nebo prožitkem, mi připadá zrovna tak nebezpečné, jako popírat sama sebe, potlačovat svoje emoce nebo talenty. V kostce: způsobuje to vnitřní rozkol, konflikt, ten zvyšuje psychické a tělesné napětí a to navozuje nejrůznější psychosomatické problémy a nemoci. Takže pozor na to, jaké názory přijímáte, přivlastňujete si a hlásáte. Doporučuji zůstat skeptický, agnostik, hotov opustit, co sice logice dává smysl, ale prožitkově odporuje něčemu v nás. Prostě nesedí nám to.

Znáte přísloví „Poturčenec horší Turka“? Ano, stává se, že kdo přijme názor násilím, proti své vůli, rozumem, ztratí kontakt s emocemi - stává se bezcitný. Někdy mi připadá, že takto se chovají mladí zaměstnanci korporací - jakoby ztratili svou lidskost - nechají se natolik zblbnout sektou (kterou korporace ve skutečnosti jsou), že ztratí lidskost a vše podřídí prospěchu sekty...a s vidinou pořádných peněz a moci se chovají bezcitně k lidem i k přírodě. Jejich organismus trpí, psychosomatické napětí se zvyšuje, protože jdou proti svému niternému cítění. Někteří skončí s infarktem, někteří jsou tím zhnuseni natolik, že se z nich stanou koučové.

===

V posledním roce jsem prožil hodně času na místech s mimořádně vysokou geo-energií. Snažil jsem se tam načerpat maximum pro své vědění. Předem jsem si naplánoval, proč tam jedu, co tam chci nasdílet z dostupných zdrojů a zatím měsíční pobyt na Tahiti vedl oproti očekávání k obrovskému a skoro hrozivému průklestu toho, čemu jsem doposud věřil. Snad právě tak dlouhý pobyt v mimořádné energii mi pomohl uvědomit si, že řada pojmů, které pro mě byly opravdu zásadní, jsou iluze a je třeba je docela nemilosrdně odepsat.

Navíc na Tahiti jsem navázal na techniku, se kterou jsem si hrál před deseti lety, rozvedl jsem ji (změnil interpretaci toho, jak funguje) a inovoval ji do, myslím, velmi účinné podoby – viz ProCNS. Součástí techniky je velmi intenzívní detoxikace organismu - ve vlhkých tropech člověk nemusí chodit do sauny, aby se vypotil a zbavil toxinů. Že by i tohle byla součástí dalekosáhlého plánu mého nevědění, mé intuice?

Co se mi také s (ne)věděním stává docela často: nabízí mi motiv z oblasti toho, co znám, aby mě intuice vtáhla do oblasti, kterou neznám, kterou bych neočekával, kterou bych ani nedokázal předem pojmenovat nebo si představit. Podmínka využití takové lekce je samozřejmě být co nejotevřenější...a já dělám, co dovedu.

Před cestou na Tahiti mi virgule říkala, že tu nasdílím nové body-mind programy týkající se léčitelství. Stalo se to ve velice nepředvídatelné situaci: unaven z psaní v samotě jsem s dalšími hosty z hostelu kdesi v divočině vyrazil do hlavního města Pape’ete, prostě jen se rozptýlit, zajít do kina, do kavárny, vidět lidi v ulicích a přijít na jiné myšlenky.

Na úplně banálním trhu pro turisty jsem zkopíroval opravdu významnou dávku body-mind programů. Z čeho? Nejspíš ze samého místa, kde se trh konal - některá místa tady mají obrovskou energii.

Předtím mě zavedli na několik obětišť a posvátných míst a všechna byla „mrtvá“, nezajímavá. A najednou tady, v úplně obyčejné, skoro nedůstojné situaci, se stalo z velké části to, za čím jsem letěl celé ty dlouhé hodiny. Tak to chodí. Člověk musí být připraven.

Jak se píše kdesi v Bibli:

Kámen, který stavitelé zavrhli, se stal kamenem úhelným.

Pěkné, ne?

Na našem webu v popisu techniky Ovlivnění cituji C.G. Junga:

...nevědomí pracuje někdy neskutečně mazaně, způsobuje jisté fatální situace, fatální zážitky, které přimějí lidi k probuzení.

...nevědomí ve velké míře vytlačí a nahradí funkci vědomé mysli. Nevědomí uchvátí funkci reality a nahradí ji svojí vlastní realitou.

Kéž bych si zachoval dostatečnou míru víry či bláznivosti (viz Chvála bláznivosti Erasma Rotterdamského), která mění život v pozoruhodné dobrodružství s vysokou mírou nejistoty, ale i příjemných a bohatých darů a překvapení a s nekonečně otevřeným koncem. Docela si v tom libuji, i když mívám chvíle, kdy se třesu strachem právě z té štědré dávky nejistoty.

Jan Jílek