Důvěřovat světu

Jak může ateista důvěřovat světu, že ho nenechá na holičkách? Jak může podnikatel, kterému se najednou nechce pracovat, věřit, že právě prochází cenným obdobím vnitřní práce/vstřebávání a není jen neomluvitelně líný? Jak může jiný podnikatel, kterému ubývají zakázky, uvěřit, že nezanedbal marketing nebo kvalitu, ale že mu svět signalizuje změnu životního poslání?

Člověk by rád věřil, že svět má logiku, a hlavně, že je „dobrý“ - a k tomu samozřejmě slouží na rozum zamířená dogmata náboženství a zákon karmy a odplaty atd. Myslím, že k „opiu lidstva“ patří také tzv. Secret - víra, že když si budeme něco usilovně přát, splní se to - a zákon rezonance - že nás potká ve světě to, co do něj vysíláme. No, soudím, že logika světa je trochu složitejší.

Myslím, že tohle všechno dělá z lidí otroky pověrčivosti a nutí je to plnit nesmyslná a dokonce nesplnitelná přikázání. V Bibli se praví, že kdo zhřešil v myšlenkách, jakoby zhřešil i v realitě - takže ani ve svém privátním světě by člověk neměl svobodu. Zažil jsem klienty, kteří si to vzali k srdci natolik, že si doslova zničili život ze strachu z vševědoucího Boha, který jim všechny ty biologicky zcela ospravedlnitelné myšlenky na často mimomanželský sex, které se přirozeně objevují jánevímkolikrát denně, sečte a podtrhne a sešle je za ně do pekla.

Domnívám se, že tohle není cesta, jak důvěřovat světu, ale součaně si myslím, že důvěru si svět stejně zaslouží. Jenomže to nejde tak mechanicky a rozumově, jak učí mnohé moudré knihy. Myslím, že důvěra ve svět se začně objevovat s tím, jak si člověk postupně odžívá strach, který bezděčně převzal od rodičů, učitelů a obecně od autorit kolem sebe. V podstatě všechno, co autority říkají, je zřejmě potřeba ověřit vlastní zkušeností a ponechat si jen ty „pravdy o světě“, které nám potvrdí naše zkušenost. Ovšem, jak nám přibývá let a vnitřní i vnější zkušenosti, je potřeba pružně korigovat i naši vlastní starší zkušenost. Jak se zdá, spoléhat se nedá na nic pevného, jen na naši současnou zkušenost.

Můj oblíbený autor Krišnamurtí propírá tuto tematiku ze všech stran. Nenechá, co se dogmat týká, kámen na kameni.

O důvěře světu ale nemluví. Možná by ji zařadil mezi ideály, které nelze dosáhnout tím, že se jich snažíme dosáhnout, ale ony vznikají přirozeně, jako vedlejší produkt toho, že si nesnažíme namlouvat věci, že pouze vnímáme a prožíváme „to co je“.

Zde je souhrn mých zkušeností a technik pro hledání důvěry ke světu, sepsaný s plným vědomím, že by mě s ním Krišnamurtí poslal někam, protože zobecňuji zkušenost jednoho člověka a dělám z ní návod pro druhé. Fuj!

Moje technika Odžívání má důvěře světu rozhodně systematicky pomáhat. Je to takříkajíc psychosomatická technika - zaměřená na vnímání psychických i somatických procesů paralelně. Jejím cílem je nepracovat se sebou jen rozumem, který máme tak dobře vycvičený za celou dobu školní docházky, ale zahrnout také emoce, kterým zpravidla nevěnujeme systematickou pozornost - kromě toho, že se je snažíme potlačit (viz spousta dobře míněných a zcela zavádějících a škodlivých instrukcí, které si automaticky navzájem poskytujeme od dětství do smrti: nemysli na to; to bude dobré; kašli na to; hoď to za hlavu; to nic není; přece kvůli tomu nebudeš plakat; zapomeň na to; to přebolí; dej si frťana atd.) a ony si s námi pak emoce dělají, co chtějí.

Poté jsem si ale všiml, že práce s emocemi je velice náročná na energii a kdo ji nemá, neudělá velké postupy ani v psychoterapii, ani v Odžívání. Takže je třeba Odžívání kombinovat s Akumulátorem.

Problém je, že takto se pohybujeme jen ve vědomé oblasti psychiky, ve 20 % psychiky, které jsou nám přístupné, a zbytek neoslovujeme, nespolupracujeme s ním. A právě v tom zbytku - 80 %, která tvoří nevědomá nebo podvědomá část psychiky, je intuice, tvořivost, originalita či nápady, které dokáží změnit svět. Pokud chceme psychicky růst a vyvíjet se, tak bychom měli rozhodně expandovat právě sem, do podvědomí.

Uspokojení potřeby seberealizace začíná pro moho lidí hledáním v podvědomí, kam bylo potlačeno vědomí, co by člověk měl v životě dělat, k čemu má největší talent. Vědomí vlastního talentu bývá u dětí celkem zdařile vytlačováno do podvědomí opakováním nějaké verze rodičovské věty: „Nech už toho blbnutí a koukej dělat něco pořádného.“. Rodiče (mnozí), často bezradní ohledně vlastní seberealizace, se bez zaváhání považují za experty na posouzení toho, co je dobré pro jejich děti, čímž je snadno posunou do vakua jakékoli představy o tom, co by měly dělat, a do náruče konformity a spotřebního stylu života. Zde nepochybně pramení zatracované vysedávání u počítače a ono „já se nudím“, které od dětí slýcháme.

Jak se ale do podvědomí nebo spolupráce s ním dostat? Není to asi tak jednoduché. Dvě techniky - Ovlivnění a FS - Finanční sebedůvěra využívají zaměření pozornosti na určité části těla nebo určité procesy jako výzvu podvědomí ke spolupráci. Obcházejí přitom rozumovou funkci, na kterou je takový úkol příliš velké sousto. Ovlivnění vede zřejmě ke snížení míry konfliktu mezi našimi jednotlivými podvědomými a vědomými motivy, přáními a cíli. FS zase snižuje konflikt mezi rozumem a pudovou složkou osobnosti.

Odkazuji přitom na pokusy, které se zdají prokazovat, že našim vědomým rozhodnutím „ze svobodné vůle“ předcházejí rozhodnutí podvědomá. Stačí si vygooglovat heslo „free will and unconscious decisions“. Takže  čím účinněji pozveme podvědomí do vědomé sféry psychiky, tím lépe a tím menší bude míra vnitřního konfliktu.

Mimochodem, celá hypotéza Secret - totiž, že když si něco přejeme, stane se to - kulhá právě v tom, že velmi často postrádáme jednotu v našich vědomých a podvědomých přáních. Nejúžasnější rozpory jsem našel při koučování k hubnutí - viz technika HN. I při upřímném vědomém rozhodnutí zhubnout se u některých lidí nadváha shazuje těžko, nebo je to jakoby nemožné i při důsledném snížení dávek stravy, přidání pohybu atd. Je přímo hmatatelné, jak někde v podvědomí trčí motiv(y) udržet si nadváhu. A zřejmě to nejsou pouze motivy vlastní, ale podvědomě převzaté z minulých generací. Zdá se, že velkou roli hraje rodová zkušenost nedostatku a chudoby, prevence nevítané tělesné přitažlivosti, která vedla ke zneužívání, nebo prostě jen rodinná tradice, že s přibývajícím věkem se nabírají kila atd. V žádné jiné oblasti jsem se nesetkal s tak hmatatelným odporem podvědomí proti vědomému snažení...možná ovšem proto, že váha se tak snadno a objektivně měří a vylučuje iluzi dosažení cíle.

Stejně velký, ale méně prokazatelný spor motivů najdeme v oblasti kariéry, vydělávání peněz či hledání životního partnera a určitě v mnoha dalších.

Zmíním ještě techniku Zvyšování štěstí, která včleňuje do psychiky (a do aury) část zřejmě vytěsněnou v prvních cca 3 měsících života, kdy je dítě totálně dezorientované setkáním s neznámým prostředím, do něhož se narodí, a mnoho vlivů v něm vyvolává nezvladatelný strach, který automaticky potlačuje. Tato vytěsněná část psychiky je zjevně nesnadno dostupná prostřednictvím psychoterapie, protože předchází používání rozumu, jasnému vnímání, jasnému prožívání - je amorfní a chaotická.

Účastnil jsem se však na tělo zaměřeného semináře, kde Eva Reich, dcera Wilhelma Reicha, simulovala průběh porodu, zřejmě za stejným cílem. Technika Zvyšování štestí ovšem trvá několik týdnů i měsíců a je zřejmě důslednější a účinnější. Efekt se projeví nejsilněji na somatické úrovni, která odpovídá úrovni, na níž především funguje organismus novorozence.

Všechny zmíněné techniky a přístupy mají, jak se zdá, jeden společný cíl a účel: propojit podvědomí a vědomí, somatiku a psychiku, uvolnit chronicky sevřené svalové skupiny, odstranit a vyčistit bloky, které znemožňují proudění energie, krve i lymfy a umožnit, aby tělem volně cirkulovaly, zásobovaly a čistily je.

Zlepšování celkové kondice organismu uvolňuje a osvobozuje psychiku, zpřesňuje vnímání světa i sebe a zpřesňuje interakci a komunikaci s okolním světem.

A aby toho nebylo dost, předpokládám, že odstraňuje rigidní rozumové bariery nastavené vůči mimosmyslovému vnímání,  vnímání budoucnosti a komunikaci s neviditelnými bytostmi, které, jak soudím, s námi obývají náš časoprostor. Komunikaci s nimi napomáhají techniky Napojení a Napojení Plus, jež se ovšem ukázaly natolik mimo běžnou zkušenost většiny lidí, že jsem je, po častých stížnostech na neúčinnost, vyřadil z nabídky.

Zpět k „důvěřování světu“: mám pocit, že čím více člověk poznává sebe a realitu, tím více přirozeně a bez náboženských či filosofických systémů světu autenticky a spontnánně důvěřuje. Není to důvěra výhradně rozumová, kde proti každému argumentu lze postavit protiargument - jak si ověřila filozofie vývojem do slepé uličky sofistiky. Není to také důvěra vnucená typu „odvolej, nebo upálíme“.

Důvěřovat světu lze asi jedině na úrovni všech čtyř psychických funkcí (podle Junga) současně - na úrovni vnímání, rozumu, emocí i intuice. Je to komplexní prožitek nebo zkušenost, k níž lze dospět používáním nástroje, který máme asi nejvíce po ruce - naší reality, vnitřní i vnější. Takže jsme zpět u Krišnamurtiho a jeho „to, co je“.

Jako obvykle mě mimořádně zajímají Vaše reakce, názory, asociace či zkušenosti.  Jsem plně k dispozici na emailu jilek@energie-mista.cz.

---------------------------------

Jak lze vnímat práci se mnou a zmíněnými technikami, napovídají zpětné vazby, které dostávám a za něž jsem velmi vděčný. Přiznám bez mučení, že někteří to vnímali velmi odlišně. Jistí lidé mi skutečně nemohli přijít na chuť, neřku-li na jméno, jak je možné najít na internetu, ale kupodivu jich postupem času ubylo a já jen doufám, že to odráží přírůstek mého poznání.

---------------------------------

Sepsáno 1.6.2014 v malebném, jarním sluncem zalitém Locarnu, v hotelu s výmluvným názvem Dolce Vita, s výhledem na jezero a s leteckým dnem dunícím nad hlavou.

Jan Jílek

=======================

Odejít z mrtvého vztahu

Realizovat se = odejít z nicneříkajícího zaměstnání

Pečovat o tělo

Pracovat na osobním vývoji

Užívat si světa - nebýt asketa, na to přišel už Budha

Nebýt obézní

Aku a Ovlivňování - zapojit se aktivně do fungování světa, ovlivňovat jej